Konec emocí

Lavička studí k nevydržení. Vstanu a procházím se podél horského potoka. Teploty už pomalu klesají k nule, ale silný proud bude ještě dlouho odolávat zamrznutí. Zatím se brzo ráno vytvoří jen tenký průhledný film při březích stojatých tůněk. Studený vzduch jako by zlepšoval viditelnost, a tak můžu pozorovat kamenité dno koryta. Oproti letním teplým barvám kamenů, které objímají provazce sytě zelených řas, působí potok velmi stroze. Jako by se také připravoval na zimní spánek.

„Já to musím kvůli jednomu doktorovi,“ snažím se omluvně blekotat.
„Jasná! Mně nic nevysvětluj. Ať žije glaukom!“ začne se smát a otočí se na kamaráda na lavičku.
„Glaukom jede!“ odpoví mu kamarád z lavičky se zdviženýma rukama.
Prohodili jsme ještě pár slov, ale za deset minut už sedím na známé sedačce před ordinací.

Najednou jako bych ztratila vědomí, dostanu se od nějakého snu nebo představy - jsem před starým domem s vymlácenou výlohou, prší na zašlou ceduli nad vchodem psanou starým německým písmem. Jde asi o starou továrnu po Němcích. Za domem jsou slyšet hlasy dětí. Obcházím roh budovy, je hrozná bouřka, vše vidím rozmazaně. U zdi domu stojí tři děti asi tak ve věku kolem 14 let. Není pořádně vidět, co dělají, ale když se trochu rozestoupí, spatřím dalšího menšího kluka. Ostatní ho připoutali ke starému hromosvodu. Chtějí po něm vědět, kde bydlí. Všude okolo burácí hromy, občas je vidět blesk.